MAMAnázor nejen k Dušičkám: „Smrt u nás není tabu“

„Mám moc ráda podzim a moji kluci taky. Každý si ho užíváme po svém, já se kochám tou nádherou kolem a kluky baví brouzdat se v popadaném listí, vyhazovat ho do vzduchu a pak si společně užíváme chvilky, když se celí promrzlí vrátíme domů a můžeme si dát spolu horký čaj. Podobně to máme i s dušičkami a Halloweenem. Já jsem stará konzerva, takže pro mě je tento čas jednoznačně spojený s Dušičkami a svátkem Všech svatých. Chystám výzdobu na hrob, ráda se prohrabuju fotkami a vzpomínám na hezké chvilky, které jsem mohla prožít s těmi, kteří už mezi námi, tady na tom pozemském světě, nejsou. Někdy je to plné smíchu a vtipných historek, jindy lítosti, že už tady spolu nic neprožijeme, oba póly jsou však naplněné vděčností za čas, který jsme spolu měli.

Kluky zas daleko víc bere Halloween, jak by taky ne, zdá se, že je to víc hravé a dá se u toho dobře zablbnout, a to je dost baví. Když se narodili, tak jsem si říkala, že v něčem takovém je rozhodně podporovat nebudu, jsme Češi, takže dušičky a jakýpakcopak. Ale nakonec jsem vyměkla a jsem za to ráda. Jak bych taky nevyměkla, když ve školce byl halloweenský karneval. Přeci je od toho nebudu stranit.

Nezjemňujte slova smrt a zemřel na spánek nebo odešel.

Proč a jak zahrnout téma smrti do rozhovorů s dětmi?

Z výzkumů vyplývá, že se děti zabývají smrtí daleko víc, než si my dospělí vůbec dokážeme představit. Z toho pro mě vyplývá, že je mlčením o smrti od tohohle tématu neochráníme. Ba naopak. Dětská fantazie je někdy až neuvěřitelná a dokáže vymyslet daleko děsivější věci, než jaká je realita. I proto mi přijde užitečné se s dětmi o tomto tématu bavit. Kdy jindy by k tomu byl tak příhodný čas, jako na Dušičky. 

Já se s klukama o smrti bavím tehdy, když s tím tématem přicházejí oni sami. A kolem Dušiček tohle téma zcela samozřejmě přichází častěji.  Stačí naslouchat a být citliví k tomu, na co se děti ptají. A upřímně jim odpovídat na otázky, které mají, i když to někdy může být opravdu těžké.  A někdy na ně ani my neznáme odpověď. To ale neznamená, že musíme děti zatěžovat všemi detaily, mluvme s nimi do takové míry, do jaké se ptají. Když už se ptají, tak je zkrátka ta otázka nějak trápí a chtějí znát pravdu.

Buďme vděční, že si na tak těžké téma vybrali zrovna nás. Svědčí to totiž o tom, že k nám mají důvěru. Zdá se mi lepší, když tyto těžké informace dostanou od nás, než když je necháme tápat, aby si odpovědi hledaly někde samy. A když sami nevíme jak to je, tak to klidně přiznejme. A povídejme si spolu o našich představách, jak si myslíme, že to po smrti je.

Pro děti je hra nejpřirozenějším způsobem, jak si odžít to nad čím přemýšlejí, jak ze sebe dostat ven to, co ven potřebuje. A tak je nechávám, ať si s těmito věcmi hrají dle libosti. Když ale naopak doma pokřikují věty typu: „Já tě zabiju!“, tak se u toho zastavím a mluvíme spolu o tom, co to znamená, jaké to má důsledky a proč si nepřeju, aby tohle takhle říkali.  

Rituály mohou hodně pomoct

Užitečné je spojovat toto téma s rituály, které mohou být blízké i dětem. Děti nemusí vyrábět věci na hrob, když je to třeba nebaví, ale můžou svému zemřelému něco namalovat. Obrázek pak můžou dát třeba do kolumbária, nechat u hrobu, nebo pokud budou chtít, tak ho můžeme na ohništi spálit a představovat si, jak se tím dýmem nese za babičkou do nebe.

Zapalujme s dětmi svíčky za zemřelé, malujme pro ně kamínky a nosme jim je na hrob, prolistujme s dětmi alba, vyprávějme si. Dejme prostor tématu smrti i s tím, že je zkrátka normální být u toho i smutní a poplakat si.  

A všechno tohle můžeme dělat s vědomím toho, že když mluvíme o smrti, že nám to vlastně může pomoct žít ten život, který tu ještě máme v plnosti.“

Také si přečtěte

podobné