MAMAnázor nejen k Dušičkám: „Smrt u nás není tabu“

„Smrt u nás není tabu. To neznamená, že se jí nebojíme. Bojíme. Nicméně razíme pravidlo, že mlčením strach z ní nezaženeme. Raději si o ní proto povídáme. A to i s mými dvěma syny, kterým je 6 a 9 let,“ začíná s vyprávěním Barbora Racková, terapeutka Poradny Vigvam. Požádali jsme ji, aby pro vás sepsala názor, jestli s dětmi chodit na hřbitov, jak prožívat Halloween, Dušičky, hovořit o smrti…

Jak mluvit s dětmi o smrti
Jak mluvit s dětmi o smrti

5 minut čtení

31 října, 2020

„Mám moc ráda podzim a moji kluci taky. Každý si ho užíváme po svém, já se kochám tou nádherou kolem a kluky baví brouzdat se v popadaném listí, vyhazovat ho do vzduchu a pak si společně užíváme chvilky, když se celí promrzlí vrátíme domů a můžeme si dát spolu horký čaj. Podobně to máme i s dušičkami a Halloweenem. Já jsem stará konzerva, takže pro mě je tento čas jednoznačně spojený s Dušičkami a svátkem Všech svatých. Chystám výzdobu na hrob, ráda se prohrabuju fotkami a vzpomínám na hezké chvilky, které jsem mohla prožít s těmi, kteří už mezi námi, tady na tom pozemském světě, nejsou. Někdy je to plné smíchu a vtipných historek, jindy lítosti, že už tady spolu nic neprožijeme, oba póly jsou však naplněné vděčností za čas, který jsme spolu měli.

Kluky zas daleko víc bere Halloween, jak by taky ne, zdá se, že je to víc hravé a dá se u toho dobře zablbnout, a to je dost baví. Když se narodili, tak jsem si říkala, že v něčem takovém je rozhodně podporovat nebudu, jsme Češi, takže dušičky a jakýpakcopak. Ale nakonec jsem vyměkla a jsem za to ráda. Jak bych taky nevyměkla, když ve školce byl halloweenský karneval. Přeci je od toho nebudu stranit.

Nezjemňujte slova smrt a zemřel na spánek nebo odešel.

Babymoon, poslední dovolenou před porodem, si užijte sama i ve dvou.

I výzdobu na hrob tvoříme spolu, já dělám věnce a koše plné chvojí a sušených květin, šišek a bodláků. Kluci zas dlabou dýně a pak vše společně neseme na hrob. Jsou dostatečně hrdí na to, jakého strašáka pro babičku s dědou vydlabali. Rádi proto chodíme na hřbitov, když se stmívá. Než tam totiž všechno poklidíme a naaranžujeme, je tma a pak si užíváme ty plápolající plamínky všude kolem a jsme rádi za to, že jsme pro ty naše zemřelé měli ještě možnost alespoň symbolicky něco udělat, i když už jsou mrtví.

Uznávám, že moji kluci jsou v tomhle tématu specifičtí. Mají zkrátka matku, která je terapeut pro pozůstalé dospělé i pozůstalé děti, a tak se tématu smrti těžko vyhnou.

A já si uvědomuji, že to mám v tomhle krapet jednoduší než ostatní rodiče, kteří si mohou klást různé otázky. Napadají mě třeba tyto: Netraumatizuji děti, když s nimi mluvím o smrti a o našich zemřelých? Není pro ně děsivé chodit na hřbitov? Nebudou mít z toho pak špatné spaní? A co ty kostry, rakve a strašidla, která jsou všude kolem v různých obchodních domech a když se konají různé karnevaly?

Pokusím se vám nabídnout můj pohled na věc, berte si z toho to, co vám přijde osobně užitečné pro vás a vaše děti. I proto jsem vám psala, jak to máme my, každá rodina je zvyklá na něco jiného, máme jiné rituály a zvyky a když se máme bavit o něčem tak těžkém, jako je smrt, je dobré abychom to dělali tak, jak je to nám vlastní, abychom se v tom mohli cítit my co nejlépe a co nejbezpečněji.

Proč a jak zahrnout téma smrti do rozhovorů s dětmi?

Z výzkumů vyplývá, že se děti zabývají smrtí daleko víc, než si my dospělí vůbec dokážeme představit. Z toho pro mě vyplývá, že je mlčením o smrti od tohohle tématu neochráníme. Ba naopak. Dětská fantazie je někdy až neuvěřitelná a dokáže vymyslet daleko děsivější věci, než jaká je realita. I proto mi přijde užitečné se s dětmi o tomto tématu bavit. Kdy jindy by k tomu byl tak příhodný čas, jako na Dušičky. 

Já se s klukama o smrti bavím tehdy, když s tím tématem přicházejí oni sami. A kolem Dušiček tohle téma zcela samozřejmě přichází častěji.  Stačí naslouchat a být citliví k tomu, na co se děti ptají. A upřímně jim odpovídat na otázky, které mají, i když to někdy může být opravdu těžké.  A někdy na ně ani my neznáme odpověď. To ale neznamená, že musíme děti zatěžovat všemi detaily, mluvme s nimi do takové míry, do jaké se ptají. Když už se ptají, tak je zkrátka ta otázka nějak trápí a chtějí znát pravdu.

Buďme vděční, že si na tak těžké téma vybrali zrovna nás. Svědčí to totiž o tom, že k nám mají důvěru. Zdá se mi lepší, když tyto těžké informace dostanou od nás, než když je necháme tápat, aby si odpovědi hledaly někde samy. A když sami nevíme jak to je, tak to klidně přiznejme. A povídejme si spolu o našich představách, jak si myslíme, že to po smrti je.

Jak mluvit s dětmi o smrti

Je to hlavně o nás dospělých

Smrt je zkrátka smrt a tak rozhodně nedoporučuji zjemňovat slovo smrt a zemřel na spánek a spinká, nebo odešel. Zvláště malé děti nerozumí tomu, že je to eufemismus a berou to doslova. Pak je skutečně může děsit usínání, kdy nad sebou ztrácí kontrolu, kdy nemůžou ovlivnit, aby se jim nestalo to, co babičce, která spinká v hrobečku.

Všechno, zdá se mi, je o kontextu. Kostlivec, rakev nebo hřbitov je vyděsit může, ne že ne, ale taky vůbec nemusí. Je na nás na rodičích, jak tyto témata dětem předáme, jaké aktivity jim dovolíme a jaké už pro nás budou za hranou. Já třeba s dětmi nechodím na strašidelný rej, který je ve vedlejší vesnici, protože kromě dlabání dýní a převlíkání se tam také straší a já nepotřebuji děti děsit ještě víc, než je nutné. Samotné téma smrti je těžké, tak proč tomu ještě přidávat. Nemám ale problém  s tím, když si u nás v Poradně Vigvam začnou hrát. Jsou dost nadšení z těch specifických hraček, které tam máme –  jezdí s pohřebákem, kostlivce cpou do rakve, rakev zakopávají do písku a pak staví hrobečky, kolem kterých vyskládají paňáčky, tak jak to znají z toho, když spolu na hřbitov chodíme my.

Pro děti je hra nejpřirozenějším způsobem, jak si odžít to nad čím přemýšlejí, jak ze sebe dostat ven to, co ven potřebuje. A tak je nechávám, ať si s těmito věcmi hrají dle libosti. Když ale naopak doma pokřikují věty typu: „Já tě zabiju!“, tak se u toho zastavím a mluvíme spolu o tom, co to znamená, jaké to má důsledky a proč si nepřeju, aby tohle takhle říkali.  

Rituály mohou hodně pomoct

Užitečné je spojovat toto téma s rituály, které mohou být blízké i dětem. Děti nemusí vyrábět věci na hrob, když je to třeba nebaví, ale můžou svému zemřelému něco namalovat. Obrázek pak můžou dát třeba do kolumbária, nechat u hrobu, nebo pokud budou chtít, tak ho můžeme na ohništi spálit a představovat si, jak se tím dýmem nese za babičkou do nebe.

Zapalujme s dětmi svíčky za zemřelé, malujme pro ně kamínky a nosme jim je na hrob, prolistujme s dětmi alba, vyprávějme si. Dejme prostor tématu smrti i s tím, že je zkrátka normální být u toho i smutní a poplakat si.  

A všechno tohle můžeme dělat s vědomím toho, že když mluvíme o smrti, že nám to vlastně může pomoct žít ten život, který tu ještě máme v plnosti.“

Barbora Racková

Barbora Racková

terapeutka Poradny Vigvam

Tématem smrti se v rámci své praxe zabývá 8 let, terapeutické a krizově-intervenční práci s dětmi se věnuje 13 let, z toho 8 let pracovala s dětmi na lince důvěry Linka Bezpečí. Je vycvičena v hlubinném a psychodynamickém směru (SUR), zároveň se věnuje existenciální psychoterapii, se zaměřením na existenciální hagioterapii, z těchto směrů především čerpá v problematice smrti. Přestože se převážně věnuje smrti a tématům, která s ní souvisí, tak si užívá života se svými dvěma skvělými syny a úžasným labradorem. Poradna Vigvam, v níž pracuje, je nezisková organizace, která pomáhá pozůstalým vyrovnat se s úmrtím blízkého člověka.

Také si přečtěte

podobné

MAMAletter express

Dřív než si vypijete svoje ranní espresso, budete v obraze. Jednou týdně, stručně a jasně, čerstvě namletá porce článků pro každou mámu, která chce vědět o všem důležitém. Už přijíždí!