Když se díváme na děti, jak si hrají, často se nám zatají dech. Je to jako kouzlo, které probíhá přímo před námi – neviditelné, ale intenzivně skutečné. Třeba jako v příběhu průvodkyně Kitty Press, která četla dětem příběh o housence. Jeden kluk se v tu chvíli zadíval na svoji dlaň, jako by v ní držel motýla. A najednou ho měli oba. Pustili ho společně ven, aniž by cokoli skutečně drželi. A přesto to bylo opravdové.

Jenže jakmile se pokusíme hru přesně popsat nebo zaškatulkovat, magie mizí, píše se v knize Svobodná hra.

Co všechno je hra?

Odpověď není jednoduchá – a podle mnoha odborníků ani být nemůže. Renomovaní výzkumníci jako Robert Fagen nebo Gordon Burghardt věnovali desítky stran pouze tomu, aby popsali, proč to vlastně nejde. Jiný badatel, Brian Sutton-Smith, identifikoval 308 různých druhů hry a seskupil je do sedmi „rétorik“, tedy způsobů, jak o hře přemýšlíme.

„Pokoušet se definovat hru je jako pokoušet se definovat lásku. Nemůže se vám to povést. Jsou na to moc velké.“
Gordon Sturrock

A není divu. Když se podíváme, co všechno by měla ideální definice hry obsáhnout, zatočí se nám hlava: hru dětí i dospělých, lidí i zvířat, okamžité přínosy i ty dlouhodobé, rychlé impulzy i trvalé projevy.

Výsledkem je, že většina současných definic raději používá tzv. „kličky“. Třeba že hra je kontinuum – něco může být hravé na 30 %, nebo třeba na 90 %. Anebo si vypomáhají výčtem kritérií – když jich určité chování splní dostatek, můžeme ho považovat za hru.

Nejčastěji se mluví o sedmi znacích:

• Hra je příjemná a zábavná.

• Je spontánní a dobrovolná.

• Vychází z vnitřní motivace.

• Proces je důležitější než výsledek.

• Je „jako“ – má odstup od reality.

• Vyžaduje nestresovaný stav mysli.

• Má určitou strukturu či pravidla.

Zní to krásně, že? Jenže… realita je jiná.

Hra není vždy růžová

Jak upozorňuje profesor Fraser Brown, hra není vždy svobodná, radostná a vnitřně motivovaná. Stačí si stoupnout na hřiště a chvíli pozorovat děti. Někdy hrají, protože „musí“. Někdy jen proto, že chtějí patřit do party. A někdy sice mohou ze hry odejít, ale vlastně nemají kam. Anebo si prostě netroufnou.

Stejně tak mýtus o tom, že ve hře jde „jen“ o proces, vezme rychle za své, když rozšlápnete dětem bábovičky. Nebo když zničíte skrýš, kterou právě postavily z větví. Výsledek je pro ně chvíli stejně důležitý jako celý proces.

A co teprve, že by hra měla být vždy zábavná? Každý z nás si pamatuje drsné hry, které zdaleka nebyly jen legrací. Například klasické „maso“, kdy jsme si navzájem mlátili do natažených rukou, dokud to někdo nevzdal. Bolí to už při vzpomínce, ale přesto jsme to nazývali hrou.

Naše dcera Sára si třeba libuje ve hrách, kde pláče. Vypadá to jako čisté neštěstí – a přesto opakuje, že si jen hraje. Emoce jsou skutečné, ale vědomí, že jde „jen o hru“, zůstává. Možná je to právě její způsob, jak se učit zvládat emoce – i ty temnější.

Hra jako zrcadlo života

Z pohledu dospělého bychom chtěli, aby hra byla bezpečná, veselá, tvořivá. A často právě takovou podporujeme, protože víme, že pomáhá rozvoji dětí. Ale i ostatní formy hry – chaotické, bolestivé, nepochopitelné – mají své místo.

Někdy je to o prožitku. Jindy o zkoušení hranic. A často o něčem, co se slovy vůbec popsat nedá.

Proto se i ti nejzkušenější odborníci shodují: hra nejde přesně definovat. A není to chyba. Je to její podstata.

Možná, že právě tím, že hra uniká přesnému vymezení, zůstává tak fascinující. Nedefinovatelná. Proměnlivá. Stejně jako láska.

A možná, že nejlepší, co můžeme udělat, je prostě si ji občas dovolit – bez pravidel, bez cíle, bez očekávání. Jen tak. Protože hra, i když ji neumíme přesně popsat, je pořád jednou z nejdůležitějších věcí, které máme.

BLÁTO

Užijme si hlínu, bahýnko i zašpinění (nejen 29. 6., kdy je Světový den bláta)

Bahno je spoluhráč, který otvírá nejen tvořivost, ale i potřebu plánovat a překonávat překážky. Pokud budou děti chtít, nechte je někdy pořádně vyřádit s bahnem. Sami se můžeme umazat spolu s dětmi. Nechce se vám do toho? Alespoň jeden den v roce to stojí za to. Pomalujme se válečnými barvami, ozdobme se jako blátivé víly nebo se jen tak na boso projděme bahnitou louží. Na společné bahenní zážitky se dlouho vzpomíná. Můžeme také společně s dětmi začít a pak se stát jen pozorovatelem a užívat si pohled na jejich bahnění.

• Stopování v blátě / Hra i pro ty, kteří se nechtějí zašpinit. Stačí pozorovat otisky lidí, zvířat, kol v bahně.
• Bahenní obličeje / Vytvořme na kmeni stromu obličej zvířat, skřítků, víl. Děti baví přidávat přírodniny jako ozdoby. Čím déle neprší, tím déle se můžete z obličejů radovat.
• Razítkování bahnem / Děti se nejprve rozprchnou po okolí a nasbírají přírodniny. Pak je namáčí do blátivé kaše a otiskují na papír. Na slunku vše rychle zaschne a lze i domalovat.
• Malování blátem / Z různých odstínů hlíny lze vyrobit skvělé barvy. Malovat pak můžeme na papír obyčejným nebo vyrobeným štětcem.
• Hliněné kraslice / Blátem, které vyrobíme z hlíny a vody, lze zdobit i velikonoční vajíčka.
• Vyškrabovaní / Děti objevily, že do zaschlé hlíny lze krásně vyškrabovat ostrou větvičkou. Vznikají tak jemné vzory.
• Hliněný ateliér / Tvoření s hlínou nabízí ohromné možnosti. Ideální je tvořit venku.
• Bahenní obrazy / Zaschlé hliněné obrazy můžete zarámovat do proutěného rámečku.
• Hliněné loutky / Z tvrdšího papíru vystřihneme zvířátka, vybarvíme hlínou a z druhé strany nalepíme na větvičky. Divadlo může začít.

Také si přečtěte

podobné